Temná noc duše (Eduard Tomáš)

25.09.2014 09:52

 

Jdeme svou duchovní cestou......v plném vědomí. A pak se jednoho dne vzbudíme a ten pocit pádu, hluchoty a slepoty, tíže je nesnesiltelný. Není to chvilkový stav. Může trvat léta. Je plný chaosu, zmaru, otvírají se nám staré zkoušky a neřesti, kterých jsme se prý už zbavilii ! Je to k zbláznění......

Ale tahle hrůza má vždy dobrý konec :)

 

Temná noc duše

Mystikové a jógini považují tento stav za největší zkoušku života.

 

Já bych však neřekl, že je to jen zkouška. Podle mne je to prostě pád. Nepřichází v začátcích hledání, ale až později, po jistých hlubších duchovních zkušenostech. Není to ovšem trest za naše hříchy, jak si mnozí myslí. Naopak, je to duchovní výzva pomocných božských sil, výzva k duchovnímu pokroku. Zkušenost je to ovšem přesto strašná. Já, protože znám toto období až moc dobře, jsem tomu říkal pád rovnou do pekla. Prodělal jsem ho také, i když je to už hezká řádka let.

 

Je to pád, který se projevuje jako silný nedostatek duchovní moudrosti, jako naprosté neštěstí. Jen si to představte. Jste už jakž takž pokročilí, takže máte naprostou nechuť, ba přímo odpor ke všemu, co je povrchní, plytké a stupidní, všední a šedé, a celým svým srdcem toužíte po nadpozemské blaženosti, protože jste ji již mnohokrát okusili. A zčistajasna je všemu konec, ono nadpozemské vás najednou nechce. A vy ani nevíte proč. Následkem toho, jak sílí vaše duchovní touha, sílí i vaše neštěstí a temnota, a duchovní tma se stává neproniknutelnou.

 

Jedná se, pravda, o očišťující proces, ale vy to nevíte. Nevíte, že je to očišťující proces, který vás má naučit hlubšímu sebeodevzdání a pokoře -já to aspoň nevěděl a můj přítel také ne, protože nám to nikdo neřekl a nikdo neporadil. Dal byste celý život za jediný paprsek duchovního světla nebo aspoň naděje, ale nakonec jste zbaven i tohoto přirozeného toužení a hlavně jakékoli naděje, protože i ta se ztratí. Vypaří se bez varování a vám se zdá, že je to naprostý konec a zmar všeho - štěstí i života.

 

Proč ještě žít? Staré špatné dávno zapomenuté sklony, o nichž jste měl za to, že jste je už dávno překonal, se znovu objevují a napadají vás jako nezranitelné hydry a lákají vás, abyste se k nim opět a opět vrátil a utápěl v nich svůj čas. Ale ani tím to ještě nekončí. Na všechno nakonec padá neplodná, mrtvá, zatuchlá rezignace. A vaše vůle je nyní tak oslabena, že udělá i to, co by nikdy dřív neudělala.

 

Je to hrozná doba. Nejčernější období života, jaké znám. Duchovní světlo, které vás již oživovalo a znovu a znovu vracelo k životu, nyní zhaslo docela a zůstává jen bezcílný strach a beznadějná duchovní nejistota s přesvědčením, že to tak už bude asi navždy. Navždy! Snad až do skonání světa.

 

Co má člověk za těchto okolností dělat? Nic, leda snad umřít. Ale ani to se mu nepovede. Jako se to ještě nikdy nikomu v temné noci duše nepovedlo. Proč? Protože temná noc duše je nejen zkouškou, ale vlastně i milostí, jak už jsem řekl. Je to nejvyšší milost Božích sil na duchovní cestě.

 

I když vaše duchovní cvičení nevedou k ničemu a člověk je tak zoufalý a osamělý jako ten zpuchřelý kůl v plotě, temná noc duše není ničím jiným než milující milostí nejvyššího Já.

 

A potom uprostřed největší tmy a tísně přichází zvrat. Náhle, když už jste nic nechtěli a ani nemohli chtít a na všechno naprosto rezignovali, náhle je tu světlo vyšší a jasnější než kdykoli jindy a vaše meditace se změní v koncentraci, koncentrace v kontemplaci a kontemplace v duchovní jas. Tak jsem to zažil kdysi já sám, a proto vím, o čem mluvím. A právě tak to zažil i můj dobrý přítel. Co mu zbývalo? To, co je příznačné pro tuto situaci, totiž změnit taktiku. Odložit, ba přímo zavrhnout dosavadní evoluční postup dlouhé cesty, na které dosud pracoval tolik trapných let, a nastoupit krátkou duchovní cestu uvědomění. Uvědomění si toho, čím odjakživa člověk je - svého vlastního božství. To však znamená jediné - cele se obrátit k samotné pravdě, ke zdroji existence a dovolit jí, aby pronikla celou vaší bytostí, myšlenkami, žádostmi, vírou i altruistickou činností, a setrvat tak už napořád a stále. A bez ustání si připomínat védántickou pravdu, že božství není něčím, co má být jednou dosaženo, ale zeje a žije v člověku stále už ted a právě teď, v každém současném okamžiku života. Přestat se proto po božském pachtit a těžce o ně usilovat, jako to dělal můj přítel a jak jsem to po celá dlouhá léta dělal i já, a prostě se mu odevzdat.

 

Zdroj: Eduard Tomáš - Živá věčnost - paměti mystika II.

 

http://duchovno.doktorka.cz/temna-noc-duse-/